holocaust
Holocaust. Když se jenom vysloví toto slovo, tak většině lidí přejde mráz po zádech při představě utrpení miliónů nevinných lidí, žen a dětí trpících a umírajících v koncentračních táborech.
První koncentrační tábory existují již od roku 1933, kam jsou transportováni zatím odpůrci nacismu - a především představitelé katolické církve.
Od června 1939 museli všichni Židé v protektoriátu nosit na veřejnosti potupnou hvězdu Davidovu. A naopak - jakožto Židé nesměli vycházet z domu po osmé hodině veřer, nesměli si najmout byt, bydlet mohli jen v podnájmech. Byli jim zapovězeny vinárny, hostince, biografy, divadla, koncerty. Neměli povolen vstup do městských parků, v tramvaji směli používat jen poslední vlečený vůz. Nakupovat v obchodech jim bylo dovoleno jen mezi 11. a 13. a 15. a 17. hodinou. Bylo jim zakázáno opustit bez povolení policie hranice města, ve kterém byli přihlášeni k pobytu. Nesměli být členy žádných spolků, nesměli navštěvovat školy, nesměli se stýkat se členy Národního souručenství ani se s nimi zdravit či vůbec mluvit o jiných věcech než nezbytně nutných.
Sňatky mezi Židy a ostatními občany byly přísně zapovězeny, Židé přicházeli o zaměstnání, jejich majetek, firmy byly zabavovány.
To však byl jen začátek. "Konečné řešení" neznamenalo totiž nic jiného než vyhlazení všech židů v dosahu nacistické mašinérie - hrůznou smrt milionů lidí.
Dr. H. Frank, generální guvernér v Polsku; vládní zasedání v Krakově dne 16.12.1941:
"Židé jsou pro nás také mimořádně škodlivými žrouty. V Generálním gouvernementu máme odhadem 2,5 miliónů, spolu s židovskými příbuznými a se vším, co na nich závisí, na 3,5 miliónů židů. Těchto 3,5 miliónů židů nemůžeme postřílet, ani je nemůžeme otrávit, uděláme však taková opatření, která nějak povedou k úspěšnému vyhubení, a to v souvislosti s opatřeními, jež se připravují v říši." |
První transport do Terezína, kde byl zřízen jakýsi přestupný koncentrační tábor pro Židy z protektorátu, odjel z Prahy 24. listopadu 1941.
Jeho účastníci byli soustředěny v prostorách pražského výstaviště, v dřevěných budovách, kde je ostříhali, zkontrolovali podle seznamů a zbavili i většiny z té trošky věcí, které si do transportu přinesli. Podmínky v Terezíně byli kruté, ale byla to jen předehra k hrůzám, které se vymykají představivosti normálního člověka. V našlapaných "dobytčácích" putovaly z Terezína transporty dál, většinou do vyhlazovacích táborů, především do Osvětimi. Tady, na proslulé vykládací rampě, rozděloval pokynem ruky lékař (pokud se tak dá vůbec nazvat) SS převážně vězně na ty, kteří pochodovali rovnou na smrt do plynových komor, a na ty "šťastnější", kteří mohli ještě pracovat a prodloužit si tak život o pár týdnů či měsíců. Tady se roztrhávaly rodiny, tady hleděli rodiče, jak jsou jejich děti odváděni na smrt, tady se bez možnosti rozloučení viděli naposledy manželé, sourozenci,..
Z přibližně 118 000 Židů žijících na území Čech a Moravy před rokem 1939 se asi 26 000 podařilo emigrovat do zahraničí. 87 000 jich zahynulo. Z koncentračních táborů se jich vrátilo necelých 6 tisíc. Za nejhorší koncentrační tábor je považována Osvětim, kde zahynulo více než 1.350.000 lidí. Celekm zahynulo v německých táborech smrti okolo 6 miliónů židů. Přesný počet se nikdy nepodařilo zjistit.
Lidí stejných, jako jsme my, jako jste vy! Takový byl vysledek nacionalismu a antisemitismu, ideologií nenávisti k lidem pro jejich národní nebo rasový původ. Ideologií, které s pádem nacistické říše zanikly, ale naopak dnes znovu nebezpečně zvedají hlavu. Nemohlo být nic horšího, než co postihlo židovské občany v protektorátu.
Zatímco lidé odcházeli do transportů, jejich majetek byl schromažďován do skladišť pro potřeby velkoněmecké říše. Nesčetné vzácné umělecké předměty velké historické ceny ze soukromých sbírek, a především ze synagog byly zachraňovány do pražského Ústředního židovského muzea